Parní lázně s ohništi a palandami byly známé a vyhledávané i v našich zemích.
Chceme-li si něco říci o historii saunování a saun, musíme si nejprve povědět o historii horkovzdušných a parních lázní, které měly v dějinách lázeňství vždy zvláštní postavení. Částečně byly využívány živelně, jako preventivní procedura spíše pro zdravé než nemocné, menším dílem pak jako léčebné nebo očistně hygienické procedury.
Často se v literatuře setkáváme s názorem, že horkovzdušné a ruské parní lázně mají svůj kořen u Skytů, což je pravda jen částečně. Herodotos sice ve svých dějinách (asi 440 př.n.l.) popisuje u Skytů na severním pobřeží Černého moře nakuřování, ale nepochybně s halucinogenními účinky páleného konopného semena. Nešlo tedy o obdobu sauny nebo ruské lázně. Zmínky o podobných lázních najdeme i u Řeků, Římanů, Turků, Arabů, Aztéků… apod.
Nejstarší parní lázně na území Ruska byly budovány primitivně a přímo ponořeny do země. Písemný popis těchto zemljanek pochází z roku 922, z pera arabského cestovatele Abu-Ali Achmeda Ben Omor Ibn Asta. O tom, jak vypadaly lázně na Rusi a možná i u nás, o něco později vypovídá autentická zpráva chálífa Al- Hakama II., Ibrahíma Ibn-Jakub, který navštívil slovanské země i Prahu v letech 965 -966:
„Neznají lázní, ale nahrazují je dřevěnými budkami. Spáry mezi břevny ucpou něčím, co roste na stromech. Pak vystaví v jednom rohu kamna a nahoře proti nim nechají otvor, aby mohl odcházet dým. A kdež se pec rozehřeje, přikryjí okno a zavřou dveře. Uvnitř jsou nádrže s vodou a tuto vodu lijí na rozpálená kamna, až vystupuje pára. Každý z nich má v ruce věchýtek trávy, kterým mává a přihání vzduch k sobě. Pak se otevřou jim póry a vyjde z nich vše přebytečné, co je v těle. Tekou z nich stružky vody. Tuto budku nazýváme alistba (zkomolenina slova „jizba“).
Parní lázně s ohništi a palandami byly známé a vyhledávané i v našich zemích. Písemnou zmínku nacházíme v Kristiánově legendě z konce 10. století, kdy vrah sv. Václava byl dopaden v koupeli a zavražděn. Tento dramatický moment zobrazil mistr Litoměřického oltáře ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta v Praze.
Vyobrazení středověkých parních lázní je poměrně časté (rukopisy, dřevořezby, rytiny a obrazy). V rukopise K. Kuesera z roku 1405 jsou dvě vyobrazení velké hromadné potní lázně v dřevěném domku na kůlech, pod kterým se vyvíjela pára v kovové retortě. Tyto typy lázní byly běžné ve městech a vesnicích zvláště u nás, ale také v Německu, Švýcarsku a ve Francii. Neudržely se však trvale a je jisté, že s příchodem 17. století zmizely minimálně na dvě století jako možnosti očisty. Pouze v některých alpských izolátech přežily zakouřené lazebny do doby před 1. světovou válkou.
Ruská lázeň - baňa/banja, předchůdce sauny
Banja, předchůdkyně sauny, má prastará tradice. Zprávy o ní se objevují v Nestorových letopisech z roku 1206. Údaje o pobytu v Novgorodu výstižně charakterizují poměry v 10. nebo 11. století:
„Divnou věc jsme viděl v zemi Slovanské, viděl jsem lázně dřevěné, a vytopí se náramně, a svlečou se do naha, i polívají se kvasem louhovým a vezmou na sebe metly nebo proutí slabé, bijí se sami a toho se dobijí, že sotva živí vylezou, i polejí se vodou studenou a to dělají po všecky dny, nejsouce nikým mučeni, ale sami se mučí a to dělají sobě lázeň, a ne kázeň“ /překlad z roku 1867).
Ve staré Rusi patřily očistné koupele k běžnému životnímu standardu. Kníže Oleg v roce 907 v Cařihradu žádal pro ruské kupce … „ať dostanou měsíčné na šest měsíců a ať jim udělají lázeň, kdykoliv si to budou žádat..“
Nejstarší potní lázně (předchůdce sauny) byly umístěny větším dílem v zemi, to byly tzv. zemnice, později ve střední Rusi vznikaly lázně v samostatných dřevěných domcích z modřínových kmenů. Stávaly odděleně od obytných objektů, protože při vytápění hrozilo nebezpečí požáru. Existuje nepřeberné množství zkazek, básní i písni o lázni pohřební, o lázni svatební apod. Špatná finanční situace Petra I. vedla k tomu, že lázně bojarů, obchodníků i sedláků byly zdaněny a v roce 1706 byla zřízena zvláštní kancelář na vymáhání těchto daní.
Carevna Kateřina II. později vydala příkaz, který ukládal vlastníkům veřejných lázní, aby zřizovali lázně zvlášť pro ženy a pro muže. Do koupelí pro ženy mohli muži pouze jako obsluha a dále malíři a lékaři, aby je mohli studovat (joj, to bylo v té době malířů!) Ruská lázeň byla známa i na západě Evropy. Petr Veliký ji dal v roce 1718 zbudovat v Paříži na břehu Seiny pro své granátníky. Po Napoleonově tažení do Ruska se lázně rozšířily do Pruska, Francie a do Anglie. Na začátku 19. století pruský král zřídil ruskou parní lázeň v Postupimi a pravil: “ …ruský národ je zdravý a silný a parní lázeň na tom může míti svůj podíl..“
Potní lázně v Americe (opět předchůdce sauny)
Léčebné parní lázně podobné sauně, sauny - zvané temaxcales, existovaly již v předkolumbovské době na území dnešní Guatemaly a Mexika. Lidé se potili v kulatých nebo hranatých chatrčích s klenbou, s úzkým vchodem a vnějším topeništěm. Pocení se kombinovalo s masážemi, u žen sloužilo jako příprava k porodu. Potní lázně obdobného typu jsou u jihoamerických i středoamerických indiánů běžné dodnes. U severoamerických Indiánů od Aljašky a Labradoru až po jih se potní chýše budovaly v kožených stanech s dřevěnou kostrou a s ohništěm nebo v chýších z kůry. Mnohde se užívalo bičování metlami a procedura se končila koupelí ve studené nebo naopak termální vodě. Procedury složily k otužování a byly namnoze doménou šamanů a lidových léčitelů. V Kalifornii měli Indiáni své potní domky zapuštěné v zemi a vlézali do nich střešním otvorem. Po rozpaření vyšli ven a naskákali do moře. U Eskymáků na Aljašce se potní kůry rády spojovaly s koupáním v přírodních horkých pramenech, které v těchto končinách přitahovaly zájemce i ze vzdálenosti mnoha set mil.
Potní skříně
Obdobou parních a horkovzdušných lázní byla i zařízení k aplikacím tepla na jednotlivé končetiny nebo na celé tělo. nejprve se začínalo v sudech, později se přešlo na zvláštní dřevěné skříně, ve kterých nemocný seděl na stoličce a z bedny mu vyčnívala jen hlava. Krk byl pečlivě obalen, aby utěsňoval otvor skříně. Horký vzduch nebo pára byly často s příměsí bylinných extraktů nebo aromatických přísad. Potní lázně se podávaly také přímo na lůžku tak, že se přes nemocného položila dřevěná kostra, a ta se překryla pokrývkami. Přístroje na vyvíjení páry se pak přinášely do ložnice. Naštěstí se do dnešního dne zachovalo dostatek vyobrazení těchto skříní. V té své době se převážně používaly pro lékařské účely. Ve francouzských lázních Aix-les-Bains se dosud používají typické parní skříně pro jednotlivé končetiny, nazvané na oslavu lékaře a chemika „BERTHOLLET“.
Historie saunování – sauny- 2.část
Finsko dalo potní lázni jméno sauna.
Finská sauna
V době před 300 lety, kdy v Evropě církev z důvodu uvolněných mravů v lázních tyto provozy likvidovala (důvodem bylo též šíření chorob), potní lázně a sauny ve Finsku z důvodu geografické odlehlosti zůstaly nadále v provozu. V této době je tradice sauny ve Finsku již více jak 1000 let stará. Finsko dalo potní lázni i jméno „sauna“, které znamená „dům s lázní, pro kterou je vzduch ohříván pecí“. Úřední statistika ve Finsku uvádí, že v roce 1960 zde bylo 342 931 rodinných saun. Privátní sauny, rodinné sauny, mají Finové jako součást vybavení svých domů. V roce 1975 uvedl profesor Harald Teir, předseda Společnosti přátel sauny, že na 4,7 milionu Finů připadá celý milion saun. V roce 1937 byla založena finská společnosti pro studium a propagaci sauny SAUNA SEURA.
Tradiční finská sauna byla téměř u každého domku ve staveních z otesaných klád, s velkým ohništěm, plným balvanů. Nemívala okna a původně ani komín, takže kouř a pára odcházely dveřmi nebo jen úzkými průduchy. Stěny byly černé od sazí. Topilo se březovými poleny a celou prostorou sauny pronikalo aroma páleného dřeva. Uvnitř byly stupňovité lavice, dřevěné palandy, na které potící vylézali, čím výše, tím do většího horka (ve výši hlavy zde bývalo až 120 - 140°C!). Koupající často lehávali s vyvýšenýma nohama, aby lepším prokrvením mozku zabránili kolapsu. V sauně převažovalo suché teplo a jen nakrátko se zde vyvíjela pára tím, že se na kameny rozpálené v ohništi vylila sběračka vody. Přitom si koupající třeli celé tělo a šlehali se březovými metlami, čímž ještě dále stupňovali prokrvení kůže. Metly se finsky nazývaly „vasta“ nebo „vihta“ a jsou dokonalou obdobou věníků a chvoščišť, používaných ve středověku. Všichni se přitom převelice potili, ale pot se v suchém prostředí ihned odpařoval. Poté vybíhali rozpařeni do volné přírody, kde se polévali nebo chladili ponořováním do studených vod jezer, v bazéncích nebo se dokonce i při hlubokých mrazech váleli nazí ve sněhu. Jak vidíte, postup lázně v sauně se lety nijak nezměnil, jen ochlazovat se dnes lidé běhají do auta s klimatizací.
Sauna na Slovensku
Díky dostupným publikacím máme dostatek informací i o historii sauny na Slovensku. V obci Šumiac pod Královou Hoľou stojí pravděpodobně nejstarší sauna. Na konci 1. světové války si mlynář Michal Demo přivedl ze zajetí v Rusku ženu Máriu. U potoka postavili dřevěný domek s tzv. ruskou koupelnou. V předsíni bylo okno, věšák na odložení oděvů. Lavice a dřevěná káď s vodou spolu se svazkem březového proutí, dřevěná podlaha. V potírně byla dřevěná lavice pro 2 osoby, kamna s akumulační náplní a betonová podlaha. Teplota v sauně dosahovala až 120°C.
Současní majitelé saunu, která stojí více jak 80 let, obezdili, zrušili okno v potírně, zvedli střechu celé stavby a tím i světlost jednotlivých místností. Zavedli elektřinu a starou rozeschlou káď vyměnili za plechovou vanu. Takto je stavba připravena sloužit v obci i dalším generacím jako sauna.
Sauna v lázeňství
V roce 1948 byla otevřena první sauna k léčebným účelům - a to v Karlově Studánce, v zákoutí lázeňského parku. Sauna bohužel vyhořela.
Sauna a sport
Již dnes víme, že sport a regenerace patří k sobě. Proto i sauna má své nezastupitelné místo v tréninkovém procesu nejen vrcholových sportovců, ale i rekreačních nadšenců. V roce 1924 na olympijských hrách v Paříži si postavili finští sportovci saunu ještě jen pro sebe, ale již v roce 1936 na olympijských hrách v Berlíně využívali saunu sportovci řady dalších zemí. Tuto saunu již postavili pořadatelé olympiády dle technické dokumentace z Finska. V roce 1948 na olympiádě v Londýně se v sauně o velikosti 84m2 saunovali sportovci ze 70 zemí, na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 ji pak vyzkoušelo i 1200 novinářů a 400 rozhlasových reportérů.
V Čechách byla první sauna pro sportovce postavena v roce 1938 v tělovýchovném středisku v Třeboni. V roce 1980 bylo již v 60% z celkového počtu 75 středisek vrcholového sportu tehdejšího Československa vybaveno saunou. Dnes se základní informace o saunování přednášejí na FTVS UK v Praze a na FTK v Olomouci.
Sauna v Čechách
Není pochyb, že v Čechách se nacházejí sauny, jejichž vzorem je právě finská sauna. Pojem „sauna“ v Čechách rychle zdomácněl.
Přestože přišly ze zahraničí i termíny banja (rusifikovaný výraz pro „balneum“), jizba, istba, stuba či slovanské laznja (připomínající naši lázeň), vyhrálo finské slovo „sauna“ na celé čáře.
V roce 1936 postavil v letním táboře v Borovci u Štěpánova doc. František Vojta pravděpodobně první saunu u nás. První veřejná sauna vznikla již v roce 1946 v Brně-Pisárkách. Tato sauna později vyhořela a na jejím místě stojí tzv. „Stará sauna“ se dvěma potírnami pro 2 x10 návštěvníků, vedle ní pak „Nová sauna“, také pro 2×10 návštěvníků.
Saunování (sauny) v Čechách má dobrou tradici a o její propagaci se starala a stará řada spolků. V roce 1966 byl založen Klub přátel sauny v Bruntále ( v roce 1968 proběhla konference Klubu přátel sauny v Ostravě) a v 70. letech byla založena na při ČÚV ČSTV subkomise pro sauny. V Brně se o propagaci saunování i stavby saun aktivně přičinil brněnský BS-klub Svazarmu, v roce 1976 pak v Praze proběhla celostátní konference věnovaná sauně, v roce 1982 byl v Piešťanech uspořádán VIII. mezinárodní kongres sauny. V roce 1996 byl založen Cech saunařů, který se vzápětí spojil s Asociací masérů a regeneračních pracovníků (AMARP) a společně s ním založil dnešní Asociaci pracovníků v regeneraci (APR), která kromě provozovatelů sauny sdružuje i bazénáře, maséry a lázně. Velkou práci odvedla v Československu i v Česku Společnost pro saunu Dr. Mikoláška a přestože dnes již tato společnost neexistuje, MUDr. Mikolášek spolupracuje s redakcí našeho časopisu dodnes.
Tímto článkem jsem chtěl připomenout, že sauna a saunování má svou historii a tradici nejen u nás, ale i ve světě a poděkovat všem, kteří tuto regenerační proceduru podporují. Otázkám kolem sauny se dokonce věnuje celý vědní obor - saunologie. Bohužel ve zdravotnictví je zatím tato procedura využívání sauny nedoceňována, přestože řada vědeckých prací u nás i v zahraničí dokládá příznivý účinek na zdravé lidi i oslabené jedince. Nicméně věřím, stejně jako všichni, kteří se saunou zabývají, že i zde dojde k pozitivní změně.
Použitá literatura: zdroj www.bazen-sauna.cz , Ing. J. Kouba