Blog

Saunování, sauny, infrasauny, historie saun, účinky sauny a infrasauny

in Tipy pro zdraví 20.2.2019

Sauna,  infrasauna,  saunování

 Sauna úvod

Sauna je používána Finy už po více než dva tisíce let. Skutečnost, že život zahrnoval velmi těžkou fyzickou práci a že stavební dříví, surovina pro stavbu a palivo, byly pohotově po ruce, nejspíše vysvětluje rozvoj sauny kvůli potřebě čistoty a obnovení síly (KONYA, 1973). Slovo sauna je finský výraz pro starobylou lázeň severských a východoevropských národů. V minulosti také středoevropských národů. Tento termín původně označoval díru či jámu v zemi, později už označoval typickou dřevěnou stavbu, zapuštěnou nebo polozapuštěnou do země (KRIŠ, 1999). V severských zemích se sauny tradičně používají jako alternativa koupelen, prostorů k očištění těla, relaxace tělesné a psychické a společenské místnosti. Dva hlavní předpoklady pro to, aby sauna mohla existovat v každém rodinném prostoru a byla využívána téměř každodenně po práci, byly: chladné prostředí Skandinávie, Ruska, Kanady a dalších zemí spolu s dostatečnou rezervou lesních porostů jakožto topného a stavebního materiálu. Sauny mohou mít různý charakter a to dle tvaru, velikosti, kvality dřeva, způsobu stavby, zdroje zahřívání. Nám nejznámější jsou zajisté sauna finská a ruská. Jelikož i sauny se v moderní společnosti vyvíjí, jsou doplňovány dalšími 

 elementy, které nám pobyt v sauně zpříjemňují a zlepšují terapeutické účinky. Nevšední zážitek může přinést peeling z medového krému, vosk z jojoby. Oba krémy vyživují a vydávají aroma. Po saunovém procesu je na řadě masáž (může být rovněž medová). Pikantní tečkou tohoto balíčku může být chlazený meloun v medu (CATHALA, 2007)

Definice a význam slova sauna

Úvodem bude zajisté vhodné vysvětlit, co znamená ne jen pojem sauna, ale i saunová lázeň a co se rozumí samotným saunováním. Jde tedy o to, že hmotný stavebně technický podklad je sauna, její měřitelné fyzikální prostředí a jeho podmínky člověkem vytvořené neboli saunová lázeň a způsob používání této lázně nazýváme saunováním. Někdo však vše nazývá saunou a tím se liší od trendu světové saunologie (MIKOLÁŠEK, 2006). Slovy nestora saunování v Česku Antonína Mikoláška: v sauně připravujeme saunovou lázeň, abychom v ní saunovali (MIKOLÁŠEK, 1999)! Sauna je tedy z finštiny převzatý výraz a užívá se mezinárodně. Označuje stavebně-technické zařízení. Toto zařízení umožňuje vytvořit tepelně intenzivní prostředí se střídavě kontrastním působením tepelné energie na obnaženou osobu, která v něm pobývá. Mikolášek slovo sauna používá výhradně v tomto smyslu (MIKOLÁŠEK, 2006). Slovo sauna bývá jen ojediněle zařazováno do naučných slovníků. Jak bylo již uvedeno, setkáváme se s libovolným a nepřesným užíváním tohoto slova (MIKOLÁŠEK, 1999). Když budeme pátrat po etymologii slova sauna, zjistíme, že své kořeny má v baltsko-finských jazycích. Finské slovo savu totiž vyjadřuje dým, který viditelně vystupuje z obydlí postaveného v zemi. Literárně takové obydlí nazýváme v dýmu, což finština zná jako výraz savuna. Je velice pravděpodobné, že slovo sauna bylo odvozeno právě odtud. Ve slovenštině slovo sauna vyjadřuje stavebně-technický podklad, jenž je schopen vytvořit a udržet specifické fyzikální prostředí, tzv. saunovou nebo potní lázeň. Stejně jako dle Mikoláška, tak i dle Kriše se rozumí pod pojmem saunování pobyt v sauně, užití lázně v sauně (KRIŠ, 1999). 

Historie sauny

Jak archeologické výzkumy, tak i písemné prameny potvrzují, že potní lázně znaly národy celé zeměkoule jednalo se především o praobyvatele Asie, Severní a Střední Ameriky, ale i Evropy. Pravděpodobně i pračlověk v mladší době kamenné věděl, že pravidelným prohřátím těla může lépe odolat nepříznivým klimatickým podmínkám, zmírní zimnice, revmatické obtíže a jiná onemocnění. Nám známé jsou potní lázně ve stanech Skytů u Černého moře, kamenné lázně Řeků v Lakónii, římské lázně v caldariích a tepidariích v Pompejích, germánské lázně, kouřové lázně starých Slovanů. Vývoj saun můžeme sledovat od vyhřátého koutku v jeskyni přes jámy zakryté surovými kůžemi, jednoduché zemljanky a sruby až k nejmodernějším baleným montovatelným prvkům z prvotřídního dřeva a vynikajících izolací z minerálních vláken, od kamenů rozpálených ohněm a polévaných vodou z kožených vaků až k dokonalým kamnům střeženým elektronikou, v nichž je i polévání vodou řízeno automaticky. Nejstarší dokument, který popisuje existenci finské sauny, je kronika kyjevského Nestora .

Lidé zde pobývali v dřevěných horkých lázních, kde se koupající šlehali proutěnými větvičkami a polévali studenou vodou (KRIŠ, 1999). Podle úřední statistiky ve Finsku bylo v roce 1960 zhruba rodinných saun. Profesor Harald Teir (předseda Společnosti přátel sauny) uvedl v roce 1975, že na 4,7 milionu Finů připadá celý milion saun (BAZÉN & SAUNA, 2001, on-line). První finské sauny byly dřevěné domy nejspíše kvůli tepelným ztrátám postavené pod úrovní terénu, vytápěné otevřeným bezkomínovým ohništěm, které bylo obloženo kameny. Tyto bezkomínové sauny známe však také z Estonska a Ruska od ugrofinského kmene Morvinů. Ještě před půlstoletím se ve Finsku používala kouřová sauna s ohništěm bez komínu. Postupem času ji však vytlačila komínová sauna s obyčejným odvodem kouře, a později ji nahradila sauna vytápěná elektrickým proudem. Sauna je ve Finsku integrální a charakteristická součást každodenního života. Je to průsečík zvyků, tradic, přání, zkušeností a nadějí. Pro Finy je sauna důležitým znakem přechodu od všedního dne ke svátečnímu, přechodu od práce k odpočinku. Dokonce srovnávají lásku k sauně s manželstvím. S manželským partnerem je podle nich možné se rozejít, se saunou nikdy. V sauně můžeme dle Finů utišit svůj hněv, zklidnit žluč a rozhostit pohodu v nás samotných. Finští podnikatelé, politici, obchodníci berou své partnery a dokonce i soupeře do sauny. Zde se rozplyne 

 nepřátelství, tvrdohlavost ustoupí kompromisu. V sauně, kde jsou všichni nazí, se stírají rozdíly ve společenském postavení. Ve Finsku má sauna tisíciletou tradici. Masově se finská sauna začala šířit do světa v šedesátých letech minulého století. Finští přistěhovalci začali stavět sauny v nových státech USA. Sportovci se zasloužili o největší propagaci sauny. V roce 1937 vznikla finská společnost pro studium a propagaci sauny SAUNA SEURA. Od padesátých let jsou sauny hromadně exportovány do Evropy, USA, Kuvajtu, Jordánska, Libanonu, Keni, Zairu, na ostrov Mauricius, do Thajska, na Nový Zéland (KRIŠ, 1999). Nejstarší sauna na Slovensku stojí v obci Šumiac pod Královou Hoľou. Mlynář Michal Demo zde na konci 1. světové války se svou ruskou ženou postavil u potoka dřevěný domek s tzv. ruskou koupelnou. V předsíni se nacházelo okno a věšák na odložení oděvů. Dále zde byla lavice a dřevěná káď s vodou, svazek březového proutí, dřevěná podlaha. Teplota v sauně byla až 120 st. C (pod stropem). Sauna zde stojí více jak 80 let a současní majitelé ji zrekonstruovali (BAZÉN & SAUNA, 2001, on-line).

V Čechách pojem sauna rychle zdomácněl. Ze zahraničí k nám přišly termíny jako banja (rusifikovaný výraz pro balneum ), jizba, istba, stuba či slovanské laznja (připomínající naši lázeň), nicméně vyhrál termín sauna, který používáme dodnes. Pravděpodobně první saunu u nás postavil v roce 1936 v letním táboře v Borovci u Štěpánova doc. František Vojta. V roce 1946 vznikla v Brně-Pisárkách první veřejná sauna. Ta ale časem vyhořela a na jejím místě stojí tzv. Stará sauna se dvěmi potírnami pro 2×10 návštěvníků, vedle ní pak Nová sauna, také pro 2×10 návštěvníků. V roce 1966 byl založen Klub přátel sauny v Bruntále. V roce 1976 pak v Praze proběhla celostátní konference věnovaná sauně. V Piešť anech byl v roce 1982 uspořádán VIII. mezinárodní kongres sauny. Roku 1996 vznikl Cech saunařů, vzápětí se však spojil s Asociací masérů a regeneračních pracovníků (AMARP). Ti spolu založili dnešní Asociaci pracovníků v regeneraci (APR) ta sdružuje ne jen saunaře, ale i bazénáře, maséry a lázně. Společnost pro saunu Dr. Mikoláška odvedla v bývalém Československu i v Česku velkou práci. Dnes již tato společnost neexistuje, ale Dr. Mikolášek nadále spolupracuje s redakcí časopisu BAZÉN & SAUNA (BAZÉN & SAUNA, 2001, on-line). 

 Typologie a druhy saun

Některé základní znaky mají sauny společné. Po tisíciletí je však typickým znakem sauny: jednoduchost jak v interiéru, tak i exteriéru. Ta je dána základním a nenahraditelným stavebním materiálem dřevem a kamenem. Každá sauna by měla poskytovat dokonalou čistotu, psychické uvolnění, radost z otužilosti, zlepšení tělesné a psychické kondice. Jednotlivé typy saun se mohou lišit způsobem fungování, účelem, stavebním typem, velikostí, zaměřením provozu, způsobem využívání, způsobem vytápění, zájmovým zaměřením skupin návštěvníků, vzhledem apod. Ve světové saunologii se sauny dělí na následující skupiny: kouřové sauny, komínové sauny moderní typy saun Dle kapacity sauny dělíme na sauny s: malou kapacitou: pro 2-6 osob, plocha: 1,8 5,4 m 2, potní místnost: 4 12 m 3 střední kapacitou: do 15 osob, plocha: 11,5 13,5 m 2, potní místnost: do 30 m 3 velkou kapacitou: do 25 osob, plocha: m 2, potní místnost: do 40 m 3 Dle typu stavby dělíme sauny na: exteriérové (stojící samostatně) interiérové (začleněné do objektu, bytu, hotelu ) Dle způsobu provozu rozeznáváme sauny: jednoprostorové (s děleným provozem) víceprostorové (zvlášť pro ženy a muže) Dle frekvence využívání rozlišujeme sauny: využívané nepřetržitě využívané příležitostně (sezonně) Dle účelu využívání saunové lázně lišíme sauny: regenerační ,rehabilitační Dle zájmového zaměření skupin návštěvníků se sauny dělí na:

 rodinné v dětských zařízeních v ubytovacích zařízeních firemní (hostinské) sportovních klubů v rehabilitačních zařízeních (KRIŠ, 1999). Sauny v exteriéru tvoří solitérní prohřívárna a její přírodní okolí. Jde o nejvěrnější napodobení prapůvodní srubové sauny či slovanské lázně typu sauny (baňa). Rozšířena je hlavně na finském venkově. Jde o napodobení, případně i o věrné provedení prastaré kouřové sauny. Taková stavba je ve Finsku většinou na břehu jezera nebo moře. Skryta je za terénní vlnou, případně stromy či keři. Nejúčelnější je zařadit tuto saunu na zahradu v blízkosti bazénu. Sauny v interiéru nacházíme v lidských příbytcích na venkově i ve městech (MIKOLÁŠEK, 1999). Do kategorie potních lázní kromě sauny patří ještě následující: parní (ruská) sauna, teplovzdušná (římsko-irská) sauna, speciální (písečná, parafínová) sauna, infračervená sauna, infrasauna (prohřívací kabina). Využívají se v léčebně-rehabilitačních lázeňských zařízeních a ve zdravotnických zařízeních a také se uplatňují jako rekreačně-preventivní procedury. Prokrvují pokožku a sliznice dýchacích cest, vhodné jsou při léčbě revmatismu, chronických kloubních chorob, astmatu a některých srdečních nemocí (KRIŠ, 1999). Podle konstrukcí lázně parní místnosti můžeme dle teploty a vlhkosti vzduchu v parním oddělení rozdělit na tři hlavní typy: 1. lázně suchovzdušné (finská sauna, městská veřejná lázeň kamenná sauna), teplota vzduchu se pohybuje od 60 do 105 stupňů a vlhkost vzduchu je od 5 do 25 procent 2. lázně vlhké parní (parní komora, ruská, východní), teplota vzduchu se pohybuje od 50 do 70 stupňů a vlhkost vzduchu od 80 do 100 procent 3. japonské nebo vodní lázně (CZECH STAV, 2009, online). 1. Starobylé lázně římské termy se skládaly z oddělení pro: převlékání a odpočinek po lázni, s bazénkem pro první omývání a z místnosti pro umývání teplou a horkou vodou. V Konstantinopoli tyto lázně dostaly název turecké lázně. Podlaha se zde vyhřívala horkým vzduchem, pak se polila horkou vodou a vznikla pára. 2. Římskoirské lázně byly rozšířeny do mnoha států světa. Pod podlahou a také po stěnách 26

29 (speciálními trubkami) prochází horký vzduch. 3. Ruská lázeň je známa už z ústavy knížete Vladimíra (r. 966). Tato lázeň má dvě varianty. Ruská lázeň s vytápěním černým a bílým. Vytápění černé je nejstarší a zachovalo se např. na Sibiři. Kouř zde vychází přímo otevřeným oknem parní komory. Lázeň s bílým vytápěním je rozšířena i v Evropě. Kouř z pece se zde odvádí přes komín. Tato lázeň je velice hygienická a moderní. Další varianta je k vidění ve stepních a bezlesích oblastech. Po upečení chleba se v ruské peci vyhrabe popel, vyloží se deskami a následně se vleze dovnitř, kde byl předem umístěn kyblík s vodou a metla. 4. Finská sauna je nejbližší ruské lázni. Avšak ruská lázeň má vlhkou páru a sauna suchou. 5. Japonská lázeň je velice populární. Vana je umístěna v dřevěném sudu a ten se plní horkou vodou kolem 45 o C. Koupající se do ní ponoří po prsa, na hlavě mají čepici, která byla namočena ve studené vodě. Pilinová suchá lázeň je dalším typem této lázně. Piliny vylučují aromatické látky, vsávají pot a obsahují léčivé látky (CZECH STAV, 2009, on-line). Müllerová (2008) uvádí další příklady typů saun. Ve své knize zmiňuje tyto sauny: švédskou, finskou, japonskou, alpskou, tureckou, tyrolskou, keltskou, vitarium soft saunu, parní saunu, outdoor saunu, infrasaunu, tepidárium Skladba sauny, saunová lázeň Nejprve se budeme zabývat skladbou sauny. Prohřívárna je základní součástí sauny. Někdy se pro prohřívárnu používá také označení saunová kabina (když jde o malokapacitní sauny). U malých saun pojem saunová kabina lépe vystihuje saunu po technické stránce. Ochlazovnu řadíme mezi další základní části sauny. Tyto dva základní prvky charakterizují saunu jako funkční saunovou jednotku. Jedině takto pojaté stavebnětechnické zařízení umožňuje prohřívací resp. ochlazovací saunovou lázeň pro pobyt obnažené osoby, tedy saunování. Finská definice sauny uvádí, že jde o dům s možností lázně. Finové však nepovažují u svých tradičních saun její bezprostřední okolí ani místnost sloužící k ochlazení za její součást. Pouze vlastní prohřívárnu označují jako saunu. U nás je ochlazovna považována za neodmyslitelnou část sauny. Jinak by se totiž za dům s možností lázně dal považovat každý panelák s koupelnou. Saunování je pro Finy především forma očistné koupele, neholdují vodní koupeli ve vlastní špíně. Existují ještě další funkční prostory, které doplňují základní prvky sauny podle místních potřeb a podmínek. Tak třeba respirium ve velkých saunách je to 27

30 vyčleněný prostor, který slouží ke krátkému odpočinku po ukončení každého ochlazení nebo po ukončení saunování vůbec. V malých saunách tyto prostory nahrazují jiné funkční prostory bytu nebo zařízení pro fitness či rehabilitaci (MIKOLÁŠEK, 1999). Kriš (1999) uvádí ve své publikaci tři prostory, ze kterých by sauna měla sestávat. Jde o potní místnost (vlastní sauny), umývárnu (může sloužit i jako ochlazovací prostor), odpočinkový prostor (může být současně šatnou, čekárnou ). Dle K. P. Sheida je poměr ploch jednotlivých místností následující: 1 : 1,5 : 2 sauna umývárna převlékárna Saunovací prostor je veliký a navrhnutý podle těchto faktorů: počtu saunujících se, počtu a způsobu umístění laviček na ležení a sezení, způsobu vytápění sauny. Kapacita potní místnosti by měla umožnit bezpečné a také pohodlné saunování ležícím a sedícím osobám. K ochlazování těla by měla sloužit vnitřní a venkovní ochlazovna. Sprchy tvoří obvykle vnitřní ochlazovnu. Veřejné sauny ještě obsahují bazének, kde by teplota vody neměla překročit o C. Venkovní ochlazovací prostory jsou tvořeny u volně stojících saun vhodným přírodním místem (jezero apod.). U veřejné sauny jde povětšinou o kryté prostory propojené dveřmi. Odpočívárna by měla být vybavena lehátky, křesly odpovídající kapacitě potní místnosti (KRIŠ, 1999). Saunová lázeň patří mezi další saunologické pojmy. Označuje fyzikální prostředí, které si v sauně vytváříme nebo využíváme. Jde o fyzikální prostředí s kontrastními hodnotami teploty a vlhkosti, jež se vytvářejí v prohřívárně – mikroklima sauny či využívané v ochlazovně – makroklima sauny. Sauny by se měly shodovat ve výši dosažených fyzikálních hodnot i v jejich vzájemném kontrastu. Kvalita saunové lázně totiž závisí na vyváženém rozložení kontrastů a hodnotách jednotlivých složek. Mezi nejdůležitější činitele fyzikálního prostředí saunové prohřívány (kabiny) patří teplota a obsah vodní páry ve vzduchu (MIKOLÁŠEK, 1999). Saunovou lázeň využíváme k momentálnímu posílení a udržení dobré zdravotní kondice (po běžném, značném tělesném i psychickém zatížení) jde o účelnou metodu regenerace. Dále ji používáme jako ochranný preventivní prostředek speciálních 

zdravotních potíží i celkového zdravotního stavu. Dále můžeme saunování využít jako pomocný fyzikální prostředek rehabilitace a nespecifické péče (MIKOLÁŠEK, 2006). 2.6.5 Fáze, běh, turnus, frekvence, cykly a typy saunování Saunování je příjemná a radostná procedura, na druhou stranu však svým způsobem i náročná. Musíme k ní proto přistupovat jako k rekreačnímu sportu (KRIŠ, 1999). Podstata celého saunování spočívá ve střídavém vystavení organismu dvěma pokud možno intenzivním kontrastním termickým podnětům, a to na prakticky krátkou dobu (MIKOLÁŠEK, 2006). Fáze, běh a turnus saunování Fáze saunování dělíme na čtyři základní. Liší se od sebe pouze způsobem a formou okamžitého účinku fyzikálních podnětů na člověka. Tyto fáze jsou: přípravná, fáze prohřívání, fáze ochlazovací, následuje závěrečná fáze. Další pojem je běh saunování. Tento běh saunování vytváří jednotlivé fáze saunování. Turnus saunování je tvořen několika běhy jde o dávku absolvovanou během jednoho pobytu v sauně, většinou v jednom dni. Přípravná a závěrečná fáze se při více bězích turnusu saunování (a podle jeho typu) stává jakousi mezifází mezi jednotlivými prohřívacími a ochlazovacími fázemi. Tato mezifáze spočívá v očistě těla od potu a zrohovatělých šupin kůže, uvolněných při pocení, krátkým osprchováním jen vlažnou vodou a případně krátkém odpočinku (oddechnutí) v respiriu (MIKOLÁŠEK, 1999). Frekvence a cykly saunování O pravidelné saunování jde v případě, že je mezi jednotlivými turnusy saunování zachován interval nejlépe jednoho nebo maximálně dvou týdnů a je-li dodržován pravidelně. O nepravidelné saunování jde, jestliže se jedná o delší časové intervaly. Pak se prakticky vždy začíná znovu. Sled po sobě následujících turnusů saunování řadíme do cyklů např. sezonních (MIKOLÁŠEK, 1999). Kriš (1999) celý průběh saunování člení do funkčně odlišných celků: prvotní očista těla, prohřátí v potní místnosti, ochlazení, konečná očista těla, uvolnění v odpočívárně (KRIŠ, 1999). Typy saunování 29

32 Typy saunování rozlišujeme podle počtu opakovaných běhů saunování v jednom turnusu podle konečného efektu: 1. DRÁŽDIVÉ (iritační) tento typ saunování je vyvolán jedním pobytem v horku saunové lázně s následným ochlazením. Působí povzbudivě. 2. POVZBUDIVÉ (tonizační) jde o dvojí změnu horkého a chladného prostředí. Má také povzbudivé účinky jako předešlý typ. Vhodné pro malé děti z jeslí a mateřských škol. 3. UVOLŇUJÍCÍ, UKLIDŇUJÍCÍ (relaxační) nejvíce rozšířený způsob. Spočívá v opakování prvních tří fází saunování třikrát po sobě. Dochází zde k výraznému tělesnému a duševnímu uvolnění. Vhodné využít po středně těžkém tělesném zatížení či psychickém vypětí. 4. ÚNAVOVÉ (inhibiční) 5. VYČERPÁVAJÍCÍ (exhaustivní) jde o čtyřnásobné až pětinásobné opakování jednotlivých běhů saunování po sobě. Dochází k útlumu a potřebě spánku, ke snížení tělesné výkonnosti a nervově-svalové pohotovosti. 6. Šesteré a víceré opakování se nepovažuje za regulérní saunování. Vystavení se intenzivnímu prostředí saunové lázně může vyvolat rozvrat v iontovém hospodaření vnitřního prostředí organizmu a způsobit tak kritický stav. Takto by se saunovat nemělo (MIKOLÁŠEK, 1999). 2.6.6 Jak a proč se saunovat Nejprve než bude popsáno jak se saunovat a co saunování obnáší, ujasníme si, proč je dobré se saunovat. Saunování má blahodárný vliv na klidnější činnost srdce, uvolňuje dýchací cesty, zmírňuje bolesti kloubů a svalů. V sauně také dochází k navození duševní pohody, ustupuje nervozita či případná migréna. Dále dochází k okysličování těla, rozšíření kožních pórů a cév, kůže může lépe dýchat a končetiny se prokrvovat. Díky pocení z těla vylučujeme škodlivé látky. Při pravidelných návštěvách sauny dojde k celkové otužilosti těla a vyšší odolnosti proti infekcím. Kosmetický účinek tkví v tom, že se zlepšuje vláčnost kůže, její svěžest i vzhled (HOLÁ, 2008, on-line). Se saunováním se může začít v kterémkoli ročním období. Nejčastěji se tak stává na podzim (chladnější počasí nás k tomu láká), příjemnou záležitostí je saunování však i v letních měsících. Saunování bychom měli chápat jako aktivní odpočinek a počítat se ztrátou času obvykle více než 2 hodiny. Urychlování saunové lázně a nervozita narušují regeneraci organizmu (KRIŠ, 1999). 30

33 Optimální je navštěvovat saunu v podvečer a za doporučenou frekvenci se považuje saunování jednou týdně. Během půl hodiny je možné vypotit až půl litru vody (HOLÁ, 2008, on-line). Postup saunování má hluboký smysl, který je osvědčený staletími, a také dokládaný moderními fyziologickými, biochemickými a jinými poznatky. Je dobré vědět, jak před, během i po saunování jednat, abychom dosáhli kýženého psychosomatického účinku (MIKOLÁŠEK, 2006). K dosažení fyziologických změn, které zajistí potřebný účinek saunování, postačí časové limity. Pro pobyt dospělých v horku se jedná o 8-15 minut, pro pobyt dětí 3-8 minut. Tyto limity vycházejí z naměřených fyziologických hodnot v daném fyzikálním prostředí. Hodnota teploty saunové lázně má být 86 o C ve výši hlavy průměrně vysokého dospělého Evropana (tj 175 cm). Pro děti je tato teplota o 10 o C nižší. Limit pro ochlazování si určuje většinou každý podle své vlastní potřeby. Čím je ochlazovací podnět intenzivnější, tím má být vystavení se chladovému podnětu kratší. Celkové ochlazení vodou by nemělo přesáhnout hranici 2 minut, ochlazení chladným vzduchem v klidu 5 minut a za pohybu do 20 minut. Každý člověk reaguje na prostředí sauny jiným způsobem, a proto by si měl každý na sobě nejprve vyzkoušet rituál saunování a naleznout tak nejvhodnější způsob. Je však nutno podotknout, že až několikerá opakování mají význam pro organismus než jediné saunování (MIKOLÁŠEK, 1999). 1. fáze příprava na pobyt v horku. V této fázi jde především o hygienickou očistu a přípravu na pobyt v horku. Do sauny bychom neměli vstupovat bez předchozí přípravy. Před zahájením saunování použít WC a vyprázdnit jak moč, tak i případně stolici. To totiž usnadňuje hladký průběh vegetativních reakcí organismu v horku i chladu saunové lázně. Po vstupu do šatny veřejně sauny (či do předsíňky) se svlékneme a tělo umyjeme mýdlem pod teplou sprchou. Aby se vyhovělo termoregulačním dějům v organismu, musí být povrch těla naprosto volný. Obnažení kůže totiž nebrání prohřátí krve v cévách ani odpařování potu. Je nevhodné si na sobě ponechávat jakýkoli součást oděvu při vstupu do sauny. Saunující by měl mít po ruce textilii nejlépe ručník či osušku (MIKOLÁŠEK, 2006). Po prvotní očistě přichází druhá fáze a to pobyt v potní místnosti. S ručníkem, osuškou nebo prostěradlem přejdeme do potní místnosti s teplotou vzduchu 40 až 100 31

34 o C. Začátečníci si často zprva sedají na nejnižší možnou lavici. Dokud se nedostaví silné pocení a pocit tepla, může jedinec zůstat v sauně. Za 8-12 minut dojde k vypocení při správně nastavené teplotě sauny. Doporučuje se ležet ti zkušenější mají ležet na horní lavičce. Není vhodné prudce vstávat. Jedinec mění jen polohu končetin a uvolněně leží. V sauně by se nemělo hlasitě hovořit (jinak proudí moc teplého vzduchu do plic a rychleji tak stoupne i teplota tělesného jádra). Dýchat se má zvolna nosem. Jestliže saunujícího pálí nosní sliznice, je dobré svlažit tvář, nosní otvory a zátylek vodou. Pro silnější pocení se využívá tzv. náraz parou. Tímto se zvýší intenzita teplotního působení. Toto se provádí malou naběračkou s dlouhou rukojetí tak, že na horké saunové kameny se nalije max. 1/8 litru vody a vzniklý parní náraz by měl být závěrečnou fází pobytu v potní místnosti. Pocit vysoké teploty, pocit tlaku na prsou, bušení srdce a závratě mohou být důvodem k ukončení pobytu v potní místnosti. Časem si každý sám zvolí vhodný počet opakování a délku pobytu v potní místnosti (KRIŠ, 1999). Když není v prohřívárně dostatečně velká teplota, doporučuje se zvýšit přívod tepla na povrch těla ovíváním věníkem (březovou metlou, vějířem). V malých saunách se hodí provádět také kartáčování zejména na horních a dolních končetinách (MIKOLÁŠEK, 2006). Třetí fází je ochlazování (pobyt mimo prohřívárnu). Jestliže nezařazujeme některý z vhodných doplňků saunování (po prohřívací fázi), pak se ochlazujeme (MIKOLÁŠEK, 1999). Po opuštění prohřívárny jdeme nejprve do sprchy, kde krátce spláchneme pot a drobné šupinky pokožky uvolněné horkem, proudem potu i masáží kůže rukou. Nezaneseme je tak do čisté vody bazénku, který bývá ve veřejných saunách. Mezi nejmírnější způsob ochlazení vodou patří sprcha nebo déšť. Ochlazovat se však lze i polevy chladnou vodou z nádoby nebo volným proudem vody z hadice. Metoda podle Kneippa poskytuje nenáročné polevy a sprchování. Jde o to, že se nejprve osprchují dolní končetiny na přední a zadní straně od prstů vzhůru (stejným způsobem i horní končetiny), pokračuje se ve sprchování zad od beder k šíji, na přední straně trupu od krku k podbřišku. Hlava a zátylí se vynechají, nebo se osprchují jen krátce. Tváře opláchneme vodou z dlaní (MIKOLÁŠEK, 2006). Celkové ochlazení vodou je vhodné, neboť přispívá k velmi rychlému návratu normálních funkcí kardiovaskulárního systému, urychlených předchozím prohřátím

k normálu. Koupel v chladné vodě je nejintenzivnější. Dle možností můžeme využít malého bazénku, sudu, skruže, vany, norné kádě, přírodních zdrojů jako je studně, potok, řeka apod.). Ochlazování má trvat tak dlouho, dokud nepocítíme chlad (MIKOLÁŠEK, 1999). Po prvním pocitu chladu se buď vrátíme do potní místnosti, nebo vykonáme závěrečnou očistu. Pokud ještě chceme pokračovat v saunování, před vstupem se osprchujeme, abychom odstranili nečistoty z těla. V potní místnosti vyhledáme vyšší lavičky, aby teplo odstranilo nepříjemný pocit chladu především v končetinách. Tato fáze saunování navozuje duševní pohodu člověka, vzniká radostná nálada, pocit lehkosti a uvolnění. Dochází také k vyladění neurovegetativní rovnováhy a jsou ovlivněna některá psychická centra (KRIŠ, 1999). Čtvrtá fáze závěrečná – spočívá v konečné očistě těla. Po ukončení běhu prohřívání s poledním ochlazením spláchneme poslední zbytky potu a jiných nečistot. Tento proces má být ukončen osprchováním jen studenou vodou bez použití mýdla. U těch, kdo má suchou kůži se doporučuje po osušení vetřít do kůže lehký, nedráždivý olej nebo řídkou emulzi. Následně je dobré posedět si chvíli na lavici v chladnějším prostředí. Jakmile však odezní pocit prohřátí, oblékneme se. Celkový proces saunování lze zakončit buď aktivní, nebo pasivní formou (MIKOLÁŠEK, 2006). V odpočinkové místnosti dojde k závěrečnému ochlazení organismu. Dostavuje se příjemný pocit únavy, který vede až k spánku. Odpočívat je možno vsedě na lavici v chladnějším prostředí nebo vleže v dřevěných lehátkách, zabalený v prostěradle či dece. Na závěr je se dá zařadit i krátký spánek, jež regeneruje organismus. Kvůli ztrátě určitého množství soli, minerálních látek a vitamínu C se doporučuje při odpočinku vypít tekutiny, které nahradí ztracené látky. Nejvhodnější jsou: přírodní ovocné šť ávy, mošty, minerálky, bylinkové čaje, v malém množství i pivo. Lze podávat ovoce, zeleninu, dokonce i zeleninové, ovocné a houbové polévky Po odpočinku po saunování je možno zařadit ozařování ultrafialovými paprsky (KRIŠ, 1999). Další způsob závěru saunování je pohybová aktivita. Po iritačním a tonizujícím saunování se doporučuje vynechat odpočinek a vykonat přiměřenou pohybovou aktivitu jako je chůze na čerstvém vzduchu, volný běh, v zimě běh na lyžích. Po saunování v zimě dbáme na vhodné oblečení, které není příliš teplé, mělo by zahrnovat pokrývku hlavy, šál na krk, suché ponožky a obuv (MIKOLÁŠEK, 1999). 33

36 Po saunování pozorujeme jak

Po saunování pozorujeme jak účinek hygienický (vypocení napomáhá odplavit nečistotu z nejjemnějších záhybů a pórů kůže), tak i účinek z oblasti psychické. V oblasti psychické dochází k dokonalé psychorelaxaci, k celkovému uvolnění a osvěžení. Účinek sauny se projevuje i v odstranění celkové únavy, případně i bolesti ve svalech, která vznikla při námaze (KVAPILÍK, 1982).

Vhodné doplňky saunování

Saunování

(pobyt v sauně, inrasauně) samo o sobě může postačit potřebám saunujícího. Doplnění jeho průběhu nicméně přispívá k obohacení a zintenzivnění účinku (MIKOLÁŠEK, 1999). Tak například masáž využívá vzniklého prokrvení kůže a svalů k urychlení odvodu krve se zplodinami metabolizmu. Insolace ultrafialovými paprsky zase přispívá ke vzniku ochranného slunečního hormonu.

K doplňkům  pobytu v sauně patří dále i zachování principů dietního i pitného režimu (MIKOLÁŠEK, 2007). Co se týče polohování během saunování většina poloh při prohřívání je projevem tzv. behaviorálního jednání (přizpůsobíme se danému prostředí cíleným chováním). Obnažením saunující usnadňuje organizmu obranu proti horku. Poloha vleže v saunové kabině je relaxační, ulevuje kloubům a svalstvu pohybové soustavy (MIKOLÁŠEK, 1999). U pohybové aktivity jakožto vhodného doplňku saunování, je možné plavání, vyběhnutí ven, kde lze volně běhat, přeskakovat překážky, zavěšovat se na větve stromů. Musí jít o takovou aktivitu, která neklade značné nároky na svalový systém.

V případě saunování doma si můžeme vystačit s ribstolem, autotrakčním lehátkem, stepperem, pohyblivým kobercem apod (MIKOLÁŠEK, 2006). Významným doplňkem pobytu v sauně nebo infrrasauně je respirační gymnastika. Cviky respirační gymnastiky spočívají např. v rozpažování paží, vypínání hrudníku s hlubokým nádechem atd. Dýcháme nosem. Můžeme dělat podřepy, dřepy, kroužit pažemi či klusat. Tyto dýchací cviky se dají praktikovat i vsedě (MIKOLÁŠEK, 1999). U plavání je dobré trénovat nejprve závodní plavání nebo si rekreačně zaplavat a po jeho ukončení je vhodné saunovat se formou krátkého iritačního či tonizačního pobytu v sauně. Pro obě tyto formy plavání lze podle potřeby také využít krátkého předehřátí v saunové kabině k uvolnění svalů a kloubů. Plavecký trénink i rekreační plavání lze doplnit saunováním, pokud se plave v přiměřeně teplé vodě, , která je stejně vůči sauně

kontrastní (MIKOLÁŠEK, 2006). U masáže lze také využít předehřátí. Lze využít buď služeb maséra (heteromasáž), nebo se každý může namasírovat sám (automasáž). Postačí masáž trvající do 20 minut, protože svaly a klouby masírovaného jsou již uvolněné. Prohřátím v sauně se nám prokrví kůže, urychlí se krevní i mízní oběh, odplaví se únavové látky a toxické zplodiny.

Ve finských a ruských saunách je velká oblíbenost kartáčové a manuální masáže, je spojena s použitím mýdla a prováděná jinou osobou. Nebývá delší než 5-8 minut a do jisté míry slouží pozvolnému ochlazení těla. Po této masáži je nutné důkladně spláchnout pot, mýdlo a šupiny kůže. Je dobré odložit masáž kůže kartáčem do sprchovny, abychom neobtěžovali další přítomné (MIKOLÁŠEK, 1999). V některých saunách se také používá přístrojová automasáž na zvolenou partii těla. Jde většinou jen o natřásání vybraných partií těla, tím nicméně nedojde k odstranění tuku, jak si někteří mylně myslí. Diskutabilní je používání masážních emulzí k masáži během saunování. Pohybový aparát i kůže jsou dostatečně prokrveny a uvolněny vlivem saunové lázně a není proto potřeba vyvolávat další změny tohoto stavu. Ve Finsku se používá po prvním prohřátí mýdlové pěny. Po skončení saunování již není masáž, ani použití emulzí nutné, emulze totiž mohou ucpat potní vývody (MIKOLÁŠEK, 2006). U dospělých je velice vhodné zkombinovat saunování s masáží. U dětí totiž nemůžeme očekávat odstraňování změn svalového a vazivového aparátu, některé úkoly postupu saunování jsou vlastně masážními hmaty. Jedná se o tlak prsty a dlaněmi při mytí mýdlem, tření textilní žínkou, kartáčování, proud tekoucí vody, frotáž ručníkem a při prohřívání opět roztírání zvolené lokality prsty a dlaní, někdy i hlubším hnětením míst, na které si saunující dítě samo dosáhne. Tato masáž obsahuje prvky jednoduchých a nenáročných masážních skupin tření a hnětení. Masáž druhou osobou neboli heteromasáž se při saunování dětí neprovádí (MIKOLÁŠEK, 2006). Insolace (ozáření) ultrafialovými paprsky z různých přístrojů nebo přirozeným slunečním svitem patří mezi další doplňky saunování. Citlivost kůže po saunování je však zvýšena, neboť byla zbavena do jisté míry ochranné vrstvy z odumřelých šupin pokožky, nečistoty, mazu a soli. Je proto nutné dodržovat časové limity ozařování. U dětí do 10 let je kůže nejméně dvojnásobně citlivá na UV-záření. Doba vystavení se

slunečnímu záření po saunování musí být kratší než při ozařování různými solárii. Ozáření UV-paprsky spočívá především v zajištění vzniku důležitého hormonu D3 a ten ovlivňuje hladinu vápníku (Ca) a jeho ukládání do kostí (MIKOLÁŠEK, 1999). Dalším možným doplňkem saunování je inhalace. Náraz parou (löyly), který je vytvářen politím topidla vodou, se využívá hlavně u dospělých a je to kvůli chtěnému zvýšení tepelné kapacity horké části saunové lázně. U dětí se toto neprovádí, protože je to pro ně náročně. Ojediněle lze u dětí využít jednorázového polevu s přísadou heřmánku jako formy inhalace především v léčebných a regeneračních zařízeních pro děti. Je nutné dbát na fakt, že esence z některých pryskyřic mohou vyvolávat alergizaci, při špatném zacházení mohou být příčinou požáru (MIKOLÁŠEK, 2006).

Dále stojí za to zmínit, že po skončení saunování je potřeba vyrovnat některé změny vnitřního prostředí organizmu, jehož nerovnováha se projevuje především hladem a žízní (MIKOLÁŠEK, 2007). Jelikož se při saunování nepije, je důležité podávat nápoje před saunováním a dbát po saunování o náhradu vody, pocením ztracených minerálů (hlavně kalcia), vitamínu C. Ke ztrátám dochází ve fyziologické hranici, která se normalizuje velmi rychle (MIKOLÁŠEK, 2007). Pijeme hlavně přírodní ovocné šťávy, mošty, minerálky, šípkový či jiný bylinný čaj ochucený vitamíny, i další nealkoholické nápoje. Dále je možné dát si zeleninovou, ovocnou, houbovou, sýrovou či jinou polévku nebo obloženou mísu ze stejných potravin. Příliš slazeným nápojům se vyhýbáme (MIKOLÁŠEK, 1999). Příjem jídla po saunování se řeší u těch, kteří nemají potíže s nadměrnou hmotností. Když se jídlo odloží až na další den, tak se nic nestane. Pocit hladu utiší i napití se ovocné šť ávy. Tak například uzeniny sice nahrazují vypocenou kuchyňskou sůl, nicméně neměly by být nezbytnou složkou potravy. Je lépe sníst spíš chléb s tvarohovou pomazánkou, bramborové placky, jogurt, sýr a vypít kyselé mléko, podmáslí nebo bylinný čaj. Vhodné jsou i různé míchané saláty obohacené zeleninou, ovocem, rybím nebo drůbežím masem, houbami a tak dále. Výsledek saunování může pokazit a vyvolat neočekávané těžkosti přílišné přesycení nebo nesprávné složení potravy. U obézních lidí se doporučuje vypít neslazený nápoj v potřebné míře a večerní jídlo už nekonzumovat (MIKOLÁŠEK, 2007). 36

Požívání alkoholických nápojů (pivo, víno a lihoviny) je odmítáno z toho důvodu, že důsledkem může být pocit nevolnosti či nepříjemného vzrušení během saunování či po něm, může dojít i ke snížení pohyblivosti a k poranění (popálení, utopení, apod.). Dokonce alkohol může zapříčinit i náhlé úmrtí během saunové lázně. Po skončení saunování se už člověk může mírně napít piva, aby nahradil ztracené tekutiny. Před a po saunování se nedoporučuje kouřit, protože zplodiny tabáku lépe vnikají do prokrvených sliznic horních cest dýchacích a tím se snižuje celkový efekt saunování (KRIŠ, 1999). Ve Finsku je vysoká hladina alkoholu v krvi příčinou úmrtí ve spojitosti se saunováním. Odborný náhled na tuto problematiku je jednoznačný požívání i malého množství alkohol před a během saunování může zatížit krevní oběh poklesem krevního tlaku i po skončení saunování. Proto je alkohol ve vztahu k saunování trvalé tabu (MIKOLÁŠEK, 2006). Další návykovou látkou je kofein. Naskýtá se otázka, zda je vhodné po saunování pít černou kávu. Záleží na obsahu kofeinu v kávovém nápoji a na tom, co hodláme po saunování ještě dělat a co od saunování očekáváme. Kofein (podobně jako tein v čaji) má povzbuzující účinek a po saunování může odstranit případnou malátnost či únavu. Následně je pak možno věnovat se nějaké klidné činnosti (studiu, ručním pracím, literární činnosti ). Po skončení této činnosti může následovat odpočinek. Když si ale chceme po saunování raději odpočinout, je lépe kávu ani čaj nepít. Pití kávy sice nepředstavuje takové riziko jako návyk pití alkoholu, u mnohých chorob nebo zdravotních potíží může káva (nejen kofein, ale i sedlina) vyvolat zhoršení stavu. Je proto dobré kávu nahradit přírodní ovocnou šť ávou (MIKOLÁŠEK, 1999). Nikotin jako další návyková látka nepatří do průběhu saunování. Kouření tabáku totiž zejména po saunování vede k poruše reakcí především cévního systému. Nikotin vyvolává stažení drobných cév vnitřních orgánů a ruší účinek dosažený při saunování (jde o výrazné rozšíření cév, kůže a sliznic zajišť ujících přísun živných látek a hlavně kyslíku). Tím je pak porušen obranný princip organizmu vůči vlivu horka. Dalším důvodem je to, že zplodiny tabákového kouře lépe pronikají do prokrvené sliznice dýchacích cest a přispívají tak k negativnímu náhledu na vztah kouření tabáku a saunování. Co se drog týče, zatím nebyly podány dostačující zprávy o sledování v této

oblasti. Víme jen o úmrtí po saunování po požití jedné z tzv. tvrdých drog (MIKOLÁŠEK, 2006).

Pravidla saunování řád saunování Jak by se měl člověk chovat v sauně?

Je povinností saunujícího, aby se podrobil všem pokynům obsluhy sauny (saunaře). Z hygienických a fyziologických důvodů jsou saunující v průběhu saunování nazí. Mělo by se dbát na udržování čistoty prostředí saunové lázně tím, že při sezení na pryčnách prohřívárny použije saunující k podložení (i nohou) čistý ručník nebo jinou textilní podložku. Ve všech prostorech se pohybujeme bosi, anebo v ochranné omývatelné obuvi. Tu odkládáme před vstupem do prohřívárny a do bazénu. Během pobytu v sauně nebo infrasauně je možno věnovat se klidnému a tlumenému rozhovoru s ostatními účastníky saunování. Jedinec se v sauně chová diskrétně, korektně k ostatním a přispívá tak k plnému prožitku ze saunování a k udržení své hygienické, estetické a společenské úrovně sauny. Během saunování se nejí, nepijí žádné nápoje. Pouze v prostorech sauny k tomu určených se dají pít nápoje a konzumovat jídlo. V domluvených provozních hodinách se povoluje společné saunování nahých mužů a žen (naturistů). Z hygienických a fyziologických důvodů se nepřipouští saunovat děti s nahými dospělými z různých rodin. Výjimka platí však pro společné saunování pro jednotlivou kompletní rodinu ve vymezených prostorech a termínech. Skupina dětí se může saunovat pouze za přímého dozoru nejméně dvou dospělých osob, které nemusí mít plavky, jedině jestliže rodiče saunujících dětí s tím souhlasí (MIKOLÁŠEK, 2007). Dále se nedoporučuje přejídat se před saunováním, neboť plný žaludek zatěžuje zažívací orgány a ty mohou pak vyvolat reakci při prokrvení dalších důležitých orgánů (mozek, srdce, ledviny atd.), může dojít k nevolnosti a kolapsu. Doporučuje se najíst se dosyta 1-2 hodiny před saunováním. Rovněž není vhodné jít do sauny hladový, protože pokles hladiny cukru v krvi může též zapříčinit nevolnost a mdloby (KRIŠ, 1999). Na vývěsce sauny je popsán postup správného saunování. Pobyt v sauně či infrasauně by měli podstoupit především zdravé osoby. Bez vědomí a dohledu saunaře (ve veřejné sauně) nesmí nikdo zůstávat sám v prohřívárně ani v bazénku. Pro koho saunování není vhodné a komu není povolen vstup do sauny, bude podrobněji popsáno v kapitole Kontraindikace saunování (MIKOLÁŠEK, 2007). 38

Saunování a zdraví Vědomosti o sauně a saunování

jsou hlavně v posledních letech soustředěny na představu, že saunování (pobyt v sauně nebo infrasauně) je především záležitost zdraví. Myslí se tím ochrana zdraví, i návrat v souvislosti s onemocněním. Významem saunování pro ochranu zdraví se argumentuje při výstavbě veřejných saun, zrovna tak i většina stavebníků saun v rodinných obydlích se k tomuto názoru přiklání. Chceme-li mít saunu, začít či pokračovat se saunováním, měli bychom vědět, že saunu nebo infrasaunu můžeme nanejvýše využívat k udržení a ochraně daného zdravotního stavu a k zisku pocitu zdraví. Nemůžeme totiž očekávat, že se saunováním náhle zbavíme jakýchkoli neduhů či zádrhelů právě na zdravotním stavu. Saunováním (pobytem v sauně, infrasauně) lze do jisté míry ovlivňovat i průběh některých chorob, aby se nezhoršovaly, ale naopak zlepšily. Hlavní je zde zisk pocitu dobré kondice, která umožňuje i při ztrátě plné výkonnosti z důvodu nemoci opětnou chuť k životu a pracovní aktivitě. Dalším významným momentem procesu uzdravování je získání pocitu dobré pohody a radostné nálady po každém saunování (použití sauny nebo infrasauny). Dnešní člověk hledá v sauně především pohodu, uvolnění, tichou radost, pocit tělesné i duševní čistoty, úlevy od různých potíží a bolestí. Tomu má být sauna,i infrasauna, i saunování přizpůsobeno (MIKOLÁŠEK, 1999).

Vliv saunové lázně (sauny, infrasauny) na tělesné orgány

Lidský organismus je vybaven mimořádnými regulačními mechanismy, které umožňují to, aby se člověk i s obnaženým tělem mohl vystavit horku po určitou dobu bez poškození. Díky řízení obranných dějů termoregulačním centrem na spodině mozku se organismus člověka dokáže s působením tepla sám vypořádat. Tento biologický termostat má za úkol vyrovnat se účelně se změnami vnější i vnitřní teploty tak, aby bylo zachováno biologické rozmezí normálních hodnot teploty organismu a nerušený chod jeho funkcí. Reakce tělních systémů a orgánů (nezávislých na naší vůli) jsou výsledkem tohoto působení. Příjemné či nepříjemné pocity horka a chladu jsou reakcemi na tepelné podněty. V sauně (infrasauně) je teplota vzduchu vyšší než samotná biologická norma teploty člověka. Tímto pak přirozeně dochází k nátlaku na funkce lidského organismu a člověk se mu brání. Člověk, aby se mohl bránit, je vybaven autonomními (na naší vůli nezávislými reakcemi), které jsou řízeny termoregulačním centrem. Řídicí systém má za úkol vyrovnat se s působením teploty vnějšího prostředí

tak, aby bylo zachováno biologické rozmezí normálních hodnot teploty vnitřního prostředí organismu. Pakliže tento systém není schopen odolávat teplu, o další obraně rozhodně centrální nervový systém (tzv. behaviorálním jednáním skrytím před přenášeným teplem, ochlazením, izolací oblekem apod.). Jde nám o to, abychom udrželi tělesnou teplotu v normálních mezích (MIKOLÁŠEK, 2006). Člověk by měl v zájmu zachování hladkého průběhu životních funkcí a vyloučení jejich selhání udržovat tepelné hospodářství v trvalé tepelné rovnováze. Život člověka je ohrožen, jestliže např. výše teploty vnitřního prostředí organizmu (tzv. jádra) překročí limit svého funkčního rozmezí pod 29 o C či nad 42 o C. K hypertermii (přehřátí) dochází, když je předáváno nadbytečné teplo z organizmu do zevního okolí. Vnitřní tělesná teplota 41 o C je ještě tolerovatelná (např. po dlouhotrvajícím maximálním sportovním výkonu). Jestliže však přetrvává, může vlivem úpalu dojít k poškození mozku, které často vede k smrti. Opakem hypertermie je hypotermie (pokles tělesné teploty), kdy ztráty tepla nemohou být vyrovnány jeho tvorbou (MIKOLÁŠEK, 1999). Sauna i infrasauna zlepšuje vzhled pokožky, zlepšuje látkovou výměnu, ovlivňuje dýchací cesty, urychluje svalovou regeneraci, ovlivňuje vegetativní nervový systém (- BB -, 2006, on-line). Mikolášek (1999) shrnuje účinky sauny a hovoří o účinku na kůži, kardiovaskulární systém, dýchací systém, vnitřní sekreci, vodní a minerální hospodářství, neurovegetativní systém, pohybový aparát a psychiku.

Účinek na kůži Kůže tvoří ochranný obal tělesných orgánů a je hranicí i spojením mezi organizmem a zevním prostředím. Působí jako smyslový orgán, účastní se látkové výměny, výdeje metabolitů i termoregulačních dějů. Bolestivý podnět se na kůži během běžného pobytu v horku sauny neprojeví, protože není překročen práh 46 o C teploty kůže, při kterém senzory pro bolest reagují. Při saunování působí na senzory kůže termické podněty o různé tepelné hodnotě (tepelné záření, teplý a následný studený vzduch, studená voda, studený či teplý nábytek). Dále jsou to mechanické podněty (frotáž kůže ručníkem) a podněty chemické (z březových lístků se uvolňují éterické oleje, pokrývají kůži, případně se odpařují z vody). O alarmující výši teploty nás v prohřívárně sauny informují receptory pro teplo, které jsou nejhustěji rozloženy v krajině nosu a okolí úst. Citliví lidé na zvýšenou teplotu by si měli před vstupem do tepla saunové kabiny zvlhčit tvář studenou vodou. Receptory pro chlad máme uložené

nejhojněji na břiše a zádech. Na nohou, bércích, na ramenou a pažích jich máme méně, a proto se s ochlazením začíná pozvolna vždy na končetinách a končí na plochách trupu. Za několik minut poté, co vstoupíme do horkého prostředí saunové lázně, nám stoupá kožní teplota z předcházejících 30- 33 o C na 39 41 o C i více. Tvář a šíje dosáhnou největší teploty, pokud sedíme na nejvyšším (třetím) stupni pryčen. Dále dochází ke zlepšení přívodu krve, ten stoupá 6- 8x.

Dalším obranným mechanismem termoregulace je pocení. Během prohřívací fáze se množství vyloučeného potu pohybuje mezi 20 40 g/min, 10 g z toho se odpaří. Z potu se během hojného pocení odpaří asi 45 % vody. Ženy se potí méně než muži a to je důvod, proč ženy zůstávají v horku saunové lázně kratší dobu. Především endokrinní žlázky rozptýlené po celém těle produkují při saunování pot. Podíl mazových a pachových apokrinních žlázek je na ochlazování povrchu těla nepodstatný. Díky vzestupu teploty kůže a odstranění zrohovatělé vrstvy pokožky je povzbuzována obnova kůže. Dále dochází k odstranění ulpívající nečistoty, bakterií, kvasinek, mykotické flóry a tím se dosáhne důkladné očisty. Je to tedy lepší než koupel ve vlastní špíně ve vaně. Také insolace UV paprsky má v obdobích s oslabením slunečního svitu velký význam. Dochází tak k syntéze steroidního hormonu, vitamínu D (MIKOLÁŠEK, 1999). Sauna i infrasauna tedy zlepšuje vzhled pokožky, neboť dochází k jejímu prokrvení a odstranění vrchní vrstvy kůže, díky čemuž se pokožka lépe obnovuje (- BB -, 2006, online). Účinek na kardiovaskulární systém Vlivem horka saunové lázně se v kůži rozšiřují (dilatují) přívodné cévy do kůže, otvírají se i odpočívající kapiláry (vlásečnice) a (spojnice mezi tepennou a žilní sítí kůže a podkoží, působící jako zkraty mezi tepnami a žílami). Periferní odpor cév se snižuje až o 40 % a zároveň se také zvětšuje příliv krve do kůže z tělesného jádra, a to z původního klidového množství (1/4 1/2 litru/min.) až na desetinásobek. Prokrvení se projeví dobře viditelným difúzním zčervenáním (erytémem) pokožky i sliznic. Oběhová rychlost krve se zvyšuje o 50 %. Pulzová frekvence (P) stoupá zhruba o polovinu vůči výchozím hodnotám, průměrně o 3P/min. Změna systolického tlaku zpočátku prohřívání mírně stoupá a pak až do jeho ukončení mírně kolísá. Diastolický tepenný tlak klesá mírně, ale trvale. Vzestup žilního tlaku se projevuje v též situaci až o 30 % a zrychlení návratu žilní krve. Minutový srdeční objem (informuje o vlastní

výkonnosti srdce a udává množství krve, které srdce přečerpá za 1 minutu obvykle 5 -6 litrů) stoupá o 50 až 70 %. Tepový objem (množství krve vydané do oběhu během jednoho stažení srdečního svalu) se nemění (MIKOLÁŠEK, 1999).

Účinek  sauny a infrasauny na dýchací systém

Účinek fyzikálních složek saunové lázně (sauny) na funkce dýchacích cest náleží k důležitým regeneračním a dokonce i preventivním a terapeutickým efektům. Vedle povrchu těla jsou i sliznice dýchacích cest prakticky v celé oblasti nad plicními sklípky (alveoly) vystaveny intenzivnímu tepelnému podnětu. Vzniká zde (v těchto partiích dýchacích cest) lokální hypertermie (místní přehřátí) a to vždy dříve, než dojde k vzestupu teploty tělesného jádra. Dále se zvyšuje prokrvení, jež vede k větší sekreci hlenových žlázek, k zvlhčení sliznice, k rychlejšímu pohybu řasinek epitelu sliznice, a tedy i k rychlejšímu odstraňování hlenu s nabalenými mikroby, k zvýšení tvorby obranných protilátek (imunoglobulinu A) přímo na sliznici a v podslizniční tkáni, k uvolnění hladkého svalstva průdušinek s nejmenším průsvitem a i ke zlepšení dechu. Zvlhčený vydechovaný vzduch přispívá k ochlazení vdechovaného horkého vzduchu. Teplo také uvolňuje dýchací svalové segmenty páteře a hrudníku, skloubení žeber a jejich vazivových spojení s obratli či navzájem. Bylo prokázáno zlepšení hodnot vitální kapacity plic nejen po pobytu v horku, ale i po ochlazení a ještě následující den ráno po saunování (MIKOLÁŠEK, 1999). Stručně řečeno sauna uvolňuje usazené hleny a podporuje dýchací svalstvo i bránici (- BB -, 2006, on-line). Účinek na vnitřní sekreci K podráždění a následným změnám v hormonálních řídících okruzích dochází vlivem zvýšené tělesné teploty. Změny hladiny hormonů jsou patrné až po 30 i více minutách pobytu v horku jsou málo postřehnutelné při běžných časových limitech. Saunování se stává stresovým faktorem jen v případě, že je porušena obvyklá regule jeho průběhu. Náš pohled na saunovou lázeň je takový, že ji chápeme jako jistý druh řízeného stresoru. Pro své krátké (byť intenzivní) působení má ráz stresoru o vyšší intenzitě, a to blahodárně působí při odrušení tzv. distresorů, což jsou stresory o nižší intenzitě, které se opakují často a bez konečné reakce. Stresové situace a reakce v mozku řeší tzv. retikulární formace v hloubi mozku. Právě sem se sbíhají informace z periferních a míšních receptorů a díky spojení s dalšími nervovými centry může

ovlivňovat stresový děj. Podněty konstantní intenzity, které jsou dlouhotrvající vedou k úbytku funkčního napětí v retikulární formaci a převod stresového podnětu není tím pádem úplný. Dále také dochází k oslabení připravenosti organizmu likvidovat nadbytek krevních tuků a cukru, k omezení imunitních reakcí s následným zvýšením náchylnosti k infektům, zejména dýchacích cest (tzv. imunosupresivní vliv), k potlačení aktivity sexuálních funkcí, k utlumení funkce žaludku a vzniku syndromu lenivosti střev, k zvýšení celkového tónu kosterního svalstva, k všeobecné aktivizaci převahy sympatiku s nám již známým zvýšením krevního tlaku a urychlením srdeční činnosti (tachykardií). Pravidelné saunování (pobyt v sauně, infrasauně) má ráz vědomého nasazování intenzivních termických stimulací, jež svým eustresovým nárazem, krátce působícím, vedou k odrušení dlouhodobě a neúplně působících distresorů (MIKOLÁŠEK, 1999). Nově se také rozpoznalo sice málo průkazné, ale poznatelné zvýšení hladiny růstových a jiných hormonů u dospělých (MIKOLÁŠEK, 2007).

Vodní a minerální hospodářství Organizmus dospělého jedince obsahuje až 50 l vody. 1/3 tvoří extracelulární (mimobuněčná) voda a zbytek je vázán na buňky. Ze 2/3 je mimobuněčná voda vázána v intersticiu (mezibuněčných prostorách) a z 1/5 je součástí krevní plazmy. K vyloučení vody (k pocení) je k dispozici především mimobuněčná voda a dochází k přesunům mezi plazmou a intersticiem. Lze také pozorovat zhoustnutí krve po prohřátí a vypocení v sauně. Za hodinu ale po takovém prohřátí zároveň dochází k opětnému zřídnutí, dokonce i vyššímu, než jaké bylo před saunováním. Mimobuněčná hmota se přesune z mezibuněčných prostor do plazmy, neboť ustalo pocení (a tedy přesun této vody do potního proudu). Tyto přesuny vody vyvolají výdej antidiuretického hormonu a ten omezí výdej moči a vyvolá žízeň. Po saunování by se proto měly doplnit ztracené tekutiny (MIKOLÁŠEK, 1999). Mikolášek (2007) upozorňuje na to, že v potu odcházejí i některé minerály. V případě ztráty sodíku je to žádoucí a u ztráty draslíku je nutné pamatovat na jeho doplnění před i po saunování. Významné je rovněž vylučování kyseliny močové, jakož i některých katabolitů (zplodin) látkové výměny, např. solí kyseliny mléčné, kyslíkových radikálů, močoviny aj. Kyselina močová je v potu obsažena až v 10 20 násobné koncentraci oproti séru a působí k udržení kyselého povrchu kůže a udržuje ph kůže mezi 5 6. Mytí

mýdlem a pod tekoucí vodou zvyšují hodnotu ph a trvá až 9 hodin než se acidita normalizuje. Proto se máme mýt mýdlem před saunováním, ale po něm už ne. Pocením se totiž upraví ph kůže a zvýší se rezistence vůči zásadám. Vylučování elektrolytů během saunování je nevýznamné. Ledvinné funkce jsou během saunování ovlivněny hlavně tepelnými podněty. Vlastní funkce ledvin (filtrace krve od odpadových látek) není zasažena a zůstává stejná (MIKOLÁŠEK, 1999).

 Účinek  sauny, infrasauny na neurovegetativní systém

Zde dochází k úpravě činnosti vegetativní regulace ve smyslu nastolení rovnováhy (harmonizace) obou složek neurovegetativního systému a to sympatiku a parasympatiku (MIKOLÁŠEK, 2007).

Během saunování (pobytu v sauně nebo infrasauně), se stimulují oba systémy najednou, se střídavou převahou jednoho systému nad druhým. Toto se pak odrazí v reakci různých orgánů a orgánových systémů.

Vliv tepla na parasympatikus se projevuje relaxací kosterního svalstva a psychickým uvolněním. U sympatiku dochází vlivem tepla k vzestupu krevního tlaku a pulzové frekvence, při klidném ležení však jeho vliv opět ustoupí. V průběhu dalšího prohřívání pak dochází vlivem sympatiku k postupnému vzestupu tepové frekvence a silnému pocení, jakmile jím byly potní žlázy aktivovány. Chladový podnět obě složky ovlivňuje rozdílně. Organizmus na něj reaguje omezením vzestupu pulzové frekvence a jejím rychlým vrácením k výchozím hodnotám, snad i o něco pod ně. V souvislosti se saunováním se hovoří o tzv. vagové smrti. Dochází k ní podrážděním vagu déletrvajícím silným chladovým podnětem. Stává se tak nejčastěji po skoku do vody, kdy je celé tělo (i hlava) obklopeno vodní masou značně chladnější, než je tělesná teplota. Dojde k masivnímu podráždění bloudivého nervu (vagu), který ovládá činnost životně důležitých orgánů hrudníku a břicha. Důsledkem může být zástava dýchání a srdeční činnosti. V našich podmínkách však vagová smrt nebyla popsána. Technika ochlazování totiž u nás spočívá v pozvolném a krátkém ponoření trupu a končetin do prakticky mělké vody bazénku (1,2 1,5 m) či norné kádě. Podráždění sympatiku chladem se projevuje zúžením průsvitu povrchových cév kůže a zvýšením periferního odporu cév s odezvou ve zvýšení krevního tlaku, i když přechodném. Současné podráždění sympatiku se projeví i výrazným pocitem svěžesti, která po saunování převládá. V případě pravidelného nástupu parasympatické fáze v denním rytmu by měl jedinec volit dobu saunování o něco dříve, aby se jeho účinek časově shodl s počátkem

této fáze biorytmu. Po saunování (použití sauny, infrasauny) by neměl následovat hned spánek, ale vhodné je například zařadit nějakou tělesnou aktivitu na čerstvém vzduchu (MIKOLÁŠEK, 1999).

Účinek na pohybový aparát

Sauna, infrasauna a pobyt v ní ,urychluje svalovou regeneraci, neboť teplo působí v hlubších svalových tkáních (- BB -, 2006, on-line). Význam prohřátí tkání pohybové soustavy spočívá ve změnách funkce, např. v léčebném ovlivňování chorob kloubů a svalů nebo ve sportovní praxi v ovlivňování ponámahových bolestivých syndromů. Saunování relaxuje svaly (redukcí aktivity neuromuskulárních zakončení).

Bezprostředně po saunování se pak snižuje svalová síla, nicméně druhý den zas stoupá na obvyklé hodnoty. Vazivo je vlivem horka roztažitelnější a pružnější. Významné je to především u chronických revmatických procesů, i u kolagenos (specifických, pravděpodobně alergických postižení vazivové tkáně). Zlepšuje se prokrvení v kloubních pouzdrech, snižuje se viskozita kloubního mazu (MIKOLÁŠEK, 1999).

Účinek sauny či infrasauny na psychiku

Saunování (pobyt v sauně, infrasauně) především uvolňuje a odlehčuje napětí v psychické oblasti, zmenšuje úzkost, agresivitu,

povzbuzuje a euforizuje. Pravidelným saunováním lze podpořit schopnost k výkonu. K příjemným psychickým pocitům se člověk dopracovává postupně (zprvu může horko a i chlad vnímat jako vjemy nepříjemné). Lidé saunováním hledají psychické uvolnění a zotavení po vypětí a námaze pracovního týdne. Chtějí se také zbavit únavy po sportovních výkonech v tréninku i v zápasech (MIKOLÁŠEK, 1999).

Indikace saunování, použití sauny, infrasauny

Co se týče vhodnosti saunování, u zdravých dospělých i dětí jsou možnosti používání saunové lázně neomezené. Nicméně je dobré i tak ověřit si svůj zdravotní stav, aby saunování zdravotní stav nezhoršilo. Jedinec, u kterého nebyly objeveny žádné známky nějakého závažného onemocnění, anebo u kterého se při běžném tělesném zatížení neprojevují chorobné změny činnosti důležitých orgánů, se nemusí obávat, že by mu zatížení saunové lázně mělo vyvolávat nějaké zdravotní potíže. Je rozumné podstoupit lékařské vyšetření. Ti, které však postihlo nějaké závažné onemocnění (např. srdeční infarkt), se většinou domáhají pokračování v saunování. U některých to sice

nemusí způsobit žádné problémy, ale u jiných může být toto jednání riskantní. Saunovat (pobývat v sauna, infrasauna) se mohou, jen pokud to zjištěná funkce zdravotního stavu umožní. Jejich způsob saunování by měl být modifikován (např. kratší prohřátí, jediné prohřátí a vynechání celkové ochlazující koupele v bazénku). Modifikace spočívá také v úpravě užívání některých léků v den saunování, využití sauny, podle druhu nemoci (MIKOLÁŠEK, 2006). Ohledně indikace saunování u některých chronických onemocnění, doporučení o tom, kdo může saunovat i při uvedených diagnózách nemoci, eventuelně zdravotních potížích, za určitých podmínek, stanovených ošetřujícím lékařem s přihlédnutím k stavu choroby a s určením způsobu (modifikace) saunování dospělých osob, a to bez přímého dohledu lékaře: chronické katary dýchacích cest, astma bronchiale, neaktivní revmatická onemocnění, artrózy, degenerativní změny kloubů páteře, svalové revmatizmy, regulativní poruchy krevního tlaku (hypotonie, hypertonie I. st.), funkční poruchy periferního prokrvení (syndrom studených nohou, mramorovaná kůže), neurovegetativní obtíže (hlavně klimakterické), chronické záněty ženských orgánů, depresivní stavy a nálady, diabetes mellitus (s výhodou pro cévy), těhotenství (výhodné je to v druhé polovině pro průběh porodu), glaukom, křečové žíly (klidné).

 U podmíněných indikací, doporučení o vhodnosti použití sauny, infrasauny,vyslovuje lékař v léčebném zařízení, např. v rehabilitačním zařízení, a jedinec jej absolvuje pod dohledem lékaře nebo jiného kvalifikovaného zdravotníka. Jedná se o: poruchy koronárního prokrvení (angina pectoris), chronické záněty žil při křečových žilách v klidové fázi, odeznělé arteriální záněty se zachováním funkce, subchronické a chronické záněty jater, psoriáza, akné vulgaris, alergické ekzémy, těžké neurovegetativní dystonie, vysoký krevní tlak, těžší poruchy mozkového prokrvení, těžké změny jater a ledvin, hypertonici s chronickou insuficiencí ledvin, hypertonici s hypertenzí (plně kompenzovanou léčbou), hypertonici s přesnou informací o reakci krevního tlaku při pečlivém sledování jeho hodnot během saunování a jedině u zvyklých saunování, epilepsie a epileptiformní formy při zavedené medikaci a s dozorem (MIKOLÁŠEK, 1999).

 Kontraindikace saunování

Za zásadní kontraindikaci pobytu v sauně se považuje rozbíhající se či rozvinutá fáze nemoci. Jestliže se jedinec i tak saunuje, běžně pak dochází k prohloubení příznaků nemoci a k urychlení jeho průběhu. V období ústupu nemoci (hlavně potom ve fázi rekonvalescence) působí saunování velmi intenzivně. Jakmile odezní akutní fáze nemoci a po odstupu několika dnů, co trvala akutní fáze, lze opatrným saunováním přispět ke zdárnějšímu a rychlejšímu průběhu rekonvalescence (MIKOLÁŠEK, 1999).

Saunování je nevhodné pro každé akutní či akutně zhoršené chronické onemocnění. Tak kupříkladu zdravotní stav těch, kteří už nemohou ani chodit, je přesným ukazatelem vhodnosti či nevhodnosti saunování. Je zde však jedna výjimka a to akutní lumbago (ústřel, houser ), kdy postiženého musí do saunové lázně donést, aby z ní pak mohl vyjít sám. Absolutní nevhodnost saunování (pobytu v sauně) platí pro: dekompenzaci (těžké formy nedostatečnosti) srdce (podle klasifikace NYHA III), vysoký krevní tlak s postižením ledvin, léky těžko ovlivnitelný, tepenné blokády (aterosklerotické) s trofickými změnami regionu pod blokádou, srdeční arytmií (podmíněnou poškozením cév a nervových vláken převádějících rytmické impulzy srdečnímu svalu komor z bioelektrických uzlů v srdeční předsíni), onemocnění srdce se zvýšeným odporem v plicním oběhu (následek zúžení dvojcípé chlopně, ale i CHOPN), akutní zánět žil, zánětlivá onemocnění vnitřních orgánů (ledvin, jater, slinivky aj.), zhoubné nádory, ischemickou chorobu mozku s projevy poruch prokrvení mozku, epilepsii nereagující na léky, nevyléčitelnou tuberkulózu, akutní infekty horních i dolních cest dýchacích, akutní zánětlivá stadia revmatických onemocnění (MIKOLÁŠEK, 2006). Do této kontraindikace použití sauny řadí Mikolášek (1999) také: úrazy provázené krvácením, hnisající onemocnění kůže, mokvající ekzémy, maligní arteriální hypertonii, hypertoniky s výraznou labilitou cév a se sklonem k hypertonickým krizím. U chronicky nemocných pak přicházejí v úvahu relativní kontraindikace.

Saunování nijak nebrání průběhu řady chronických onemocnění, spíš naopak může přispět k jeho zlepšení. Nyní tedy pár slov o chronických systémových onemocněních a saunování. Co se kardiovaskulárního systému týče, saunování je možné v těchto případech: u hypertenze I. a II. stadia (pokud je stav, který provázejí poruchy srdečních cév, funkčně vyhovující a medikamentózně zajištěn), po akutním infarktu myokardu, po operacích srdce podle testu výkonnosti, u projevů srdeční insuficience, při poruchách 47

50 srdečního rytmu (dle závažnosti organické poruchy, studená koupel vyloučena vždy), u srdeční vady (bez známek srdeční nedostatečnosti a nikdy ne u zúžené dvojcípé chlopně), u hypotonie (funkční snížení krevního tlaku), u funkční poruchy prokrvení končetinových cév, lze využít tonizujících chladových podnětů po přípravě teplem, u klidné varixy po prohřátí ochladit, během prohřívání je vhodné přiložit případně elastický či chladivý obvaz (MIKOLÁŠEK, 2006). U onemocnění týkajících se dýchacího systému, je saunování možné: u nemocných náchylných k virózním infekcím, u syndromu cold (chronická obstrukční plicní nemoc CHOPN) při dostatečné schopnosti zátěže dýchacích funkcí, astma bronchiale – indikováno v období bez záchvatů a při dobré medikaci, vrozené rozšíření průdušek – jen podmíněně raději v soukromé sauně (MIKOLÁŠEK, 2006). Medikamentózní léčba není zásadní zábranou saunování. Je vhodné však neužívat např. mnohé antiastmatické spreje, anebo tzv. neuroleptika, ty totiž ovlivňují centrální teplotní regulaci ve dni saunování, spíše až po něm, pokud se efekt saunové lázně výrazně neprojeví sám o sobě (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line). U pacientů s kožními nemocemi je saunování možné u následujících: neurodermitis (atopický nebo endogenní ekzém ne mokvavý), lupénka (kožní šupiny se snadno odlučují), akné (ústup hnisajících váčků), sclerodermia progresiva. U těchto nemocí se vlivem použití sauny prokrví kůže a podkoží vyvolá povzbuzení látkové výměny tím se zlepší výživa kůže (MIKOLÁŠEK, 2006). Je dobré se poradit se svým kožním lékařem jako s první instancí. Každá kůže totiž nesnese saunovou lázeň. Z tohoto důvodu je vhodné ji nejprve zkusit. Po poslední prohřívací fázi je důležité důkladné osprchování potu. V případě zánětlivého mokvání je lepší saunovat se ve vlastní sauně kvůli ohledu na ostatní klienty ve veřejné sauně (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line). U chronických bolestivých revmatických procesů má mírné prohřátí tkání příznivý účinek. U revmatických potíží je saunování možné u těchto onemocnění: reumatoidní arthritis, spondylitis ankylosans (m Bechtěrev), arthritis psoriatica, artróza, fibromyalgický syndrom, akutní lumbago (MIKOLÁŠEK, 2006). U onemocnění ledvin nejsou stanoveny žádné medicínské indikace. Nicméně nemocní s omezenou funkcí ledvin reagovali příznivě na saunovou lázeň. Někteří však

vyžadují bohatý příjem tekutin a u některých musí být příjem tekutin omezen. To by měl rozhodnout lékař (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line). U nádorových onemocnění speciální indikace rovněž nejsou (určitě ne ve smyslu zadržení nádorového růstu). Není však ani důkaz, že by saunování nepříznivě ovlivňovalo tumorové onemocnění. Nemocní mohou po ukončení speciální léčby, ať už po operaci či chemoterapii, začít se saunováním anebo je obnovit. Jestliže po operaci tumoru trvá lymfedém, není vhodné se saunovat, neboť zvětšené prokrvení vyžaduje větší kapacitu návratu mízní tekutiny, než je schopen již tak přetížený lymfatický systém zajistit (MIKOLÁŠEK, 2006). U náhlých příhod (např. mozkové mrtvice či u poranění páteře po úrazu), je nutné očekávat komplikace. I nemocní po přestálé mozkové příhodě a při stabilní oběhové situaci se mohou v saunové lázni dobře uvolnit. Ve Finsku se uplatňuje saunování jako rehabilitace ochrnutých nemocných (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line).

Nemoci látkové výměny obezita a cukrovka. Obezita by měla být chápána méně jako onemocnění, spíše jako kompletní porucha přívodu energie při odpovídajícím stavu. Postižení se mohou bez jakýchkoliv zábran saunovat, pobývat v sauně či infrasauně, jestliže udrží hmotnost v mezích. Jejich pobyt v sauně však musí být omezen, když se objeví známky výkonnostního poklesu kardiovaskulárního systému, souvisejícího s přírůstkem hmotnosti. Vlastní zdravotní riziko u adiposity vzniká již průvodními nemocemi (vysokým krevním tlakem, ztučněním jater). V horku saunové lázně, jak se mnohdy traduje, nedochází ke spalování přebytečného tuku.

Podobně by mělo být nazíráno na indikace pro diabetiky. Nelze sice předpokládat přímý vliv na

hladinu cukru, nemocní však profitují z nespecifických účinků saunové lázně. Kontraindikace se týkají všech komplikací a inzulinové pumpičky se při saunování musí odložit. Tablety a inzulín se aplikují až po skončení saunování (MIKOLÁŠEK, 2006). Na konec zmíníme zvláštní indikace. U řady nemocných není saunová lázeň vedena jako speciální indikace, nicméně lze však očekávat, že u průvodních poruch dojde k přeladění rovnováhy vegetativního systému. Patří sem funkční poruchy zažívacího systému, které většinou souvisí s labilitou vegetativního nervového systému s projevy spontánního pocení, střídavé pocity horka a chladu, často také nespavost. Mohou sem být zařazeny i některé formy bolestí hlavy. Saunování je pak zařazeno jen ve stabilizovaných fázích nemoci, když nastoupilo již určité zklidnění a odezněly již

 akutní projevy lability. Saunování, pobyt v sauně či infrasauně, lze působit i u mírných forem depresí a to u takových, kde se může projevit stimulace endorfinu. Význam je tu zejména v zimě, kdy je kvůli nedostatku světla sklon k depresím častější. Zvýšený výdaj hormonů antistresové linie působí analgeticky a to u chronických bolestí nejrůznějšího původu ospravedlňuje vyzkoušet i saunování. Na teplo saunové lázně také pozitivně reagují onemocnění podbřišku žen a i benigní hypertrofie prostaty mužů. Klimakterické a menstruační potíže dobře reagují na saunovou lázeň, pobyt v sauně či infrasauně se doporučuje.

Uvolněním lymfatických cév lze odstranit otoky dolních končetin u těhotných žen. Toto však nelze zevšeobecnit, neboť lymfedémy způsobené onemocněním lymfatických cest se mohou horkem saunové lázně dokonce zhoršit (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line). Závěrem této kapitoly je dobré podotknout, že nad 60 let už není u chronicky nemocných saunování vhodné, i když existují chronici, kteří neopouštějí svůj rituál saunování ani v 80 a více letech (MIKOLÁŠEK, 2006).

Léky při saunování Beta-blokátory způsobují pokles krevního tlaku a zpomalení tepu. Jejich kombinací s pobytem v horku saunové lázně by mohlo dojít k zesílení sklonu k poklesu krevního tlaku během rychlé změny polohy těla z horizontální do vertikální a následně by mohlo dojít až ke kolapsu. V takových případech se léky této skupiny v den saunování raději vynechají. Některé beta-blokátory naopak zužují průsvit cév a tím mohou působit vůči poklesu krevního tlaku během prohřívání, především pak pokud by v horku docházelo k točení hlavy či dokonce ke kolapsovým stavům. U těchto léků není nutné přerušovat v den saunování medikaci. Byl prokázán vcelku příznivý souběžně působící vliv medikace beta-blokátory a aplikace saunování. Vhodným dozováním je tato kombinace nejen tolerována, nýbrž dokonce doporučována. Opět je však na místě poradit se s lékařem (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line). Co se heparinu týče (slouží k předcházení trombózám), tak ten je většinou nasazován jen přechodně při akutním onemocnění anebo u ležících nemocných. V takovém případě není saunování vhodné vůbec. Při léčbě kumarinovými preparáty, méně již při aspirinu, dochází i při malých poraněních ke krvácení zřídnutím krve. Při saunování je tedy velice důležitá ochrana před kožními trhlinami a výrony (MIKOLÁŠEK, 2006). Nitropreparáty mohou snižovat krevní tlak, ale nicméně nemají se užívat těsně před saunováním. Týká se to zejména sprejů, u nichž je kvůli důvodu k jejich použití (záchvat anginy pectoris) saunování zakázáno. V tomto ohledu jsou lépe prozkoumané nitrátové nálepky, které používají nemocní s anginou pectoris. Pakliže je výkon kardiovaskulárního systému dostatečný, může nemocný v ojedinělých případech užívat nálepky bez omezení i v sauně. Plazmatická koncentrace nitroglycerinu však může vést k obvyklým vedlejším účinkům bolestem hlavy. Před saunováním by se měla nálepka odstranit, protože saunová lázeň sama snižuje zátěž srdce (MIKOLÁŠEK, 2006). Diuretika by neměla být používána před saunováním, jelikož zde není vyloučen kolaps kardiovaskulárního systému. Používají se také nálepky proti cestovním potížím obsahující scopolamin. Ten urychluje pulzovou frekvenci, a proto se ani s těmito nálepkami saunovat nemá. O dalších medikamentech ještě nejsou k dispozici cílená vyšetření, proto je nutné řídit se očekávaným vlivem saunové lázně a informacemi o účinku podaného léku (MIKOLÁŠEK, 2006, on-line).

čerpáno z Bakalářská práce

Autor: Iva ČINÁTLOVÁ

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *